Kde je hranice mezi dodáváním naděje během onkologické léčby a prací s realistickým očekáváním ohledně prognózy a následků?

V České republice žije více než půl milionů osob s aktuálním či proběhlým onkologickým onemocněním.

V naší klinické praxi se setkáváme s řadou pacientů po skončení onkologické léčby, kteří se potýkají s množstvím fyzických, zdravotních, psychických, sociálních i spirituálních problémů, s nimiž si neví rady nebo jež neočekáváli.

Onkologické onemocnění a jeho léčba přináší řadu psychosociálních, fyzických i finančních obtíží. Pacient a jeho blízcí se upínají k poslednímu dni léčby a s dychtivým očekáváním doufají ve zprávu „Jste zdravý/á.“ Ale co potom?

Pacient po skončení léčby mnohdy zůstává na nemocenské a bez návštěv nemocnice jsou jeho dny náhle plné volna. Volna na vnímání těla a nepříjemných fyzických vjemů po operaci či vedlejších účinků léčby, na silné emoce např. strach, lítost či bezmoc, a na myšlenky o tom, co se ve skutečnosti stalo a co se může stát znovu.

Probíhá-li rekonvalescence dle normy, je při návštěvě onkologie pacient ubezpečen, že vše postupuje dle očekávání, a poslán domů s doporučením „šetřete se a buďte v klidu.“ Tato situace představuje pro mnoho pacientů až paralyzující nejistotu a bezmoc. S přihlédnutím ke známým negativním účinkům stresu jde o patovou situaci, kdy se navíc s postupem času od ukončení léčby zvyšuje nepochopení a tlak ve smyslu „buď normální, jsi zdravý“ i od blízkých.

Na příkladu kazuistiky tento příspěvek upozorňuje na tento paradox mezi doporučením a možnostmi pacienta. Cílem je poukázat na neviditelný problém v systému péče o onkologického pacienta a otevřít k tomuto tématu diskuzi.

Naděje nebo realistické očekávání? Kristýna Maulenová, MSc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *